---

Božská podobenství/Podobenství o mnišství a meditaci mlčenlivé

---

Simeon Nový Bohoslovec*

Podobenství o mnišství
a meditaci mlčenlivé

Nauč mě Nerozlučnosti, Můj Hospodine!

Aby se Světlem Tvým Nezemským naplnilo tělo!

Aby v životě i smrti — Ty jsi byl vždy se mnou!

Nauč mě Jednotě, Stvořiteli můj!

Modlitba, vyprávěná Simeonem

Žil jeden mladík. Jeho rodina byla bohatá a významná. Mladík se výborně učil různým naukám. Všichni mu předpovídali skvělou kariéru na císařském dvoře…

Ale jeho náklonnost srdce — byla jiná. Netoužil a nehledal bohatství, neusiloval o slávu a pocty! Mladík se často zamýšlel nad smyslem lidského života, přemýšlel o Bohu a toužil pochopit Božská tajemství bytí!

A požádal otce o dovolení odebrat se do kláštera kvůli studiu a duchovnímu očištění.

Otec byl velice rozhořčený takovou prosbou syna! A tak mu řekl:

„Ty jsi dosud mlád! A do kláštera se chodí na stará kolena! Nebo proto ještě, — aby si lidé vymodlili před Bohem odpuštění hříchů za svoje přestupky! Vzpamatuj se! Ty máš otevřené úplně jiné cesty!”

A mladík mu odpověděl:

“Ale proč si myslíš, otče, že jenom ve stáří před příchodem smrti — je potřebné vědět o Bohu a o smyslu svého života? A jestli mi není souzený dlouhý život, tak vůbec nestihnu zjistit — proč žiju?

Chci se dozvědět — o smyslu života, o Bohu, ale vůbec ne o tom, jak se zavděčovat vládci nebo velmožům! A ne o tom — jak dosáhnout vyššího postavení! Nebo — jak tvoje bohatství rozmnožit desetinásobně nebo stokrát.

Viděl jsem zemřelé — i mladé i staříky. A každého, kdo je živ teď, — takový úděl čeká! A, jestli člověk neví, proč žije, — jakou odpověď je schopen Bohu dát, když přijde čas umírat?!“

Ale otec synovi nedovolil odejít do kláštera. A mladík otci neodporoval.

Ale hledání Boha a smyslu lidského života nezanechal.

Jednou se odebral ke starci — představenému kláštera. Tento starec byl všemi velmi ctěn.

A starec přijal mladíka, a ten mu vyprávěl o svojí touze po mnišském životě a o nesouhlasu svého otce. Starec se laskavě podíval na mladíka a řekl:

Proč potřebuješ žít v klášteře, jestli tě i tak neokouzlují světské svody, ale přitahuje tě láska k Hospodinovi? I když budeš žít ve světě, můžeš všechno to, co v klášteře, vykonávat!

Kdo je opravdový mnich? Vždyť to — určitě není ten, kdo se ukrývá před světem v temné cele, aby nikoho neviděl a neslyšel!

Ne uzavřením za stěnami kláštera — si duše uvědomuje sama sebe před Bohem!

Mnich je ten — kdo Bohu zasvěcuje všechny činnosti i úmysly svoje a svojí snahou usiluje očistit duši před Otcem Nebeským!“

A mladík prosil starce, aby ho naučil: jak žít ve světě a přitom zachovávat mnišství:

„Řekni: jak mám od nynějška žít? Co odmítat a o co usilovat?“

Starec odpověděl:

„Odmítej podporovat sám sebe ve všem špatném!“ Co je špatné — se vždy můžeš zeptat svého svědomí. A svědomí tě neoklame nikdy!

Zbav se lenosti a hněvu!

Zbav se tlachání! Nemluv naprázdno a spoutej mlčením řeč!

Neurážej ostatní!

Neurážej se sám!

Odpouštěj, když jsou k tobě nespravedliví! Tím více — se smiřuj a pros za odpuštění, pokud nebudeš sám v právu!

Ježíš učil lásce k našim bližním! Zkus to uskutečňovat v činech!

Tohle ti pro začátek stačí.“

Ale mladík se zeptal:

„A jak se modlit? Vždyť mniši tráví celý den v předstoupení před Otcem Nebeským, modlitby opakují nahlas — a skrze ně získávají milost.“

A starec odvětil:

„Jestli chceš neustále stát před Bohem, — naučím tě tiché meditaci mlčenlivé, kterou můžeš vykonávat vždy.

Musíš se naučit ztišení — srdečnou mlčenlivost — zachovávat! A proto — ne před ikonou, ale ve vlastním srdci duchovním — rozžehni světélko lásky k Nebeskému Otci! A — ve ztišení srdečném — ať vždy hoří oheň lásky!

Libovolné činnosti vykonávej s trpělivostí a pílí! Ale tu tichou meditaci — nepřerušuj!“

Mladík se snažil dodržovat to, co mu starec řekl. A ukázalo se, … že to není tak jednoduché! Najednou uviděl, že náznaky rozčilení nebo hněvu v sobě nedokáže zadržet… Také si všiml, že ve spěchu a nemístně říká nadbytečná slova… Nebo — že se uráží, když jsou k němu nespravedliví… Také uviděl svoji lenost… Nebo se stávalo, že na meditaci mlčenlivou zapomínal…

Ale pracovat na sobě-duši nepřestával.

A mladík začal tak pozorně zkoumat svoje úmysly a činnosti, že se změnil za krátký čas.

A ta jeho mlčenlivá meditace — radostně v srdci začala hořet! A on dohlížel, aby se nepřerušovala. A teprve teď hořelo v jeho duši světélko, pro Boha zažehnuté!

A přišel k starci a řekl:

“Tak dobře je mi v meditaci mlčenlivé — jakoby Bůh mojí meditaci viděl!“

„Proč by neviděl? — říká mu starec, — Bůh všechno vidí, všechno je Mu známo: i každý úmysl, i každý přestupek kohokoli z nás! Stojí za to, abys o Bohu přemýšlel — a On je připraven ti Svou odpovědí pomáhat. Je to tak proto, — že je vždy všude přítomen! A tvoje meditace mlčenlivá — je Jemu milá! Protože v takové meditaci — člověk pro sebe nic nechce, jenom oslavuje Hospodina a děkuje Mu.“

A mladík se za krátký čas tak změnil, že se i jeho otec obměkčil: zrušil svůj zákaz a dovolil synovi uskutečnit přání a odejít do kláštera k moudrému starci do učení.

* * *

A starec ho učí dále: „Naučil jsem tě první mlčenlivé meditaci — meditaci srdečné! Naučím tě i druhé mlčenlivé meditaci — splynutí duše s Duchem Svatým.“

Starec ho v chrámu přivedl k proudu slunečních paprsků, které tam dopadaly oknem. A říká:

„Podívej: ten paprsek slunce je podobný Světlu Svatému, které od Otce přichází!

Tělo člověka je chrám, a Bůh je Světlo! A ty musíš ten chrám svojí duše — Proudem Světla Božího naplnit!

Jaké je to Světlo, jaká je Jeho podstata? — To Světlo je Láska, Která přichází od Otce Nebeského. A vchod pro Světlo Lásky Otce je srdce tvoje duchovní. Ono bylo otevřeno první meditací.“

A tehdy mladík pocítil, že Světlo je… — Živé!

A — že to Světlo je Proud Lásky Boží!

A v tom Světle — se dotkl Veliké Čistoty!

A na krátký okamžik se s tím Světlem — sjednotil!…

* * *

Od té doby uběhlo nemálo času. Dlouho se mladík snažil osvojit si druhou mlčenlivou meditaci. Do té doby nemohl stále procítit naplněnost Duchem Svatým, dokud nepochopil, že se s Proudem Lásky Boží může sjednotit jenom ten, kdo se sám stal takovou Láskou — něžnou, čistou, darující!

Vždyť splyne jenom podobné s podobným!

* * *

Ale, mladík viděl, že třebaže teď žije v klášteře, děje se tu to samé, jako ve světě: i hněv, i urážky, i domýšlivost, i závist… A viděl v komunitě klášterní to, co považoval pro mnicha za nepřípustné. A jeho rozpaky byly obrovské!

A obrátil se k starci o radu: jak postupovat, aby ho to, co vidí, nevedlo k odsuzování? A jak má v takovém neštěstí pomoci?

A starec mu říká:

„Kdo je mnich? — Ten, kdo k Bohu usiluje každou myšlenkou rozumu a celou duší!

Ale duše ze sebe nemůže okamžitě sejmout všechny těžké příkrovy, které k ní přirostly za mnohé roky. Ty příkrovy zakrývají oči, zacpávají uši, přikrývají kazy a nedostatky, spoutávají duši tíhou, nedovolující Světlo Hospodina vidět a pociťovat!

Ty příkrovy se lehce nesnímají, duše se lehce neočišťují a neléčí!

A ten, kdo ty příkrovy a kazy lidských duší vidí bez odsouzení, — ten se může stát léčitelem duší.

Zamýšlím tebe — místo sebe — udělat představeným kláštera. Protože brzy odejdu…

Jsi mladý, ale tvoje čistota a upřímnost před Otcem Nebeským — budou zárukou v tom, že lépe, nežli druzí dokážeš pečovat o duše v tomto domě Hospodinově! Dokážeš těm lidem ukázat pomoc, kterou by očištění duše a lásku k Otci Nebeskému v sobě získali.

Jestli uvidíš, že je třeba jeden příkrov těžký možné z duše sejmout, ránu duševní vyléčit, kazy vyspravit — dělej to pro slávu Hospodina! Tohle bude od nynějška — tvoje hlavní práce!

Lidi světské — uč pokoji a lásce, dodržovat přikázání Ježíše je uč.

A bratry — uč před Boha předstupovat a uvědomovat si sebe-duši.

A získáš moudrost sám — jen tehdy, když budeš lidem pomáhat čistotu před Bohem získat.

A musíš se naučit — neodsuzovat, ale probouzet v duších uvědomělé úsilí zbavit se nedostatků.

A Hospodin ti vždy napoví, jaký lék máš té které duši předepsat!“

A starec se odmlčel…

Ale mladík se ještě osmělil zeptat:

„Říkal jsi mi, že existuje třetí mlčenlivá meditace… Vyprávěj mi o ní!“

„Meditaci třetí poznáš tehdy, až sám sebe opustíš…“

* * *

A starec odešel.

A mladík se stal představeným kláštera.

A v té velké odpovědnosti: se začal vždy ptát Boha: jak má postupovat? A začal rady Boží slyšet. A začal vidět Světlo Boha Otce Svítící — jak slunce!

Začal skrze něj protékat Duch Svatý — a jeho slova i jeho skutky se naplnily moudrostí.

A tehdy se jeho podstatou stala druhá meditace mlčenlivá, protože Duch Svatý byl v něm, mluvil a konal skrze něj.

* * *

Šel čas… Mnoha lidem pomohl zbavit se těžkých příkrovů, které duši spoutávají, Světlo zastírají, dýchání duší přerušují… A mnohé rány duševní vyléčil a mnohé kazy duševní se vyspravit — naučil.

… A v tom čase zemřel jeho otec. A všechno jmění otce na něj přešlo jako na dědice.

Ale on neudělal pozemské bohatství svého otce — majetkem kláštera, jak mnozí o tom snili… A nezačal pokrývat zlatem a drahými kameny ikony a chrámové zařízení… Ale otevřel školu pro děti, nemocnici a útulek pro staré osamělé lidi…

A v klášteře s tím nebyli spokojeni. To byli ti, kteří žili v klášteře — jako ve světě: hledali pro sebe postavení a hodnosti, vyhledávali přízeň vládnoucích, a od těch nižších vyžadovali — uctívání… Ale zbavení duší těžkých příkrovů a strašných kazů — to vůbec nehledali…

A usmyslili si, že svého představeného vyženou z kláštera… Napsali hlášení o tom, že se nechal svést nečistým… Protože vidí Světlo, podobné slunečnímu!… A slyší jakoby… od Ducha Svatého rady a nařízení. A skládá Bohu hymny… v pominutí rozumu!

A byl vyhnán z kláštera… A svlékl oděv představeného. A odešel, a neměl nic jiného, kromě druhé meditace mlčenlivé, kterou získal.

* * *

A když vyšel z klášterních vrat — už ne mladý, prokvétající šedinami, — zeptali se ho lidé: „Kdo jsi?“

A on odpověděl: „Mnich Boží"…

A odešel na břeh moře.

A našel odlehlé místo a jeskyni ve skále. A začal žít tam.

A Bůh byl s ním!

A on viděl Boha!

A on slyšel Boha!

A Bůh byl vždy s ním!

A mnich Boží byl vždy s Bohem!

A když už více nevycházel ze Světla Ducha Svatého — tehdy před ním Otec Nebeský otevřel dokořán Bránu Příbytku Svého!

A duše se oděla — oděvem Krista.

A tehdy poznal třetí meditaci mlčenlivou… Protože teď už pro něj nebylo nic jiného, kromě Boha, jenom Bůh byl Vše a ve všem!

Teprve teď žil Bůh v něm. A činil skrze něj to, co potřeboval On…

A kolem něj se děla znamení Milosti Boží…

A lidé ho začali nazývat svatým starcem. A objevilo se tolik poutníků, že ti, kteří ho uctívali, postavili nový příbytek vedle jeskyně, kde žil.

A starec nikomu neodmítal radu ani pomoc.

* * *

Jednou k němu přišel mladík a zeptal se:

„Pověz, moudrý starče: proč jsi žil svůj život?“

A starec odpověděl:

„Zpočátku jsem žil — abych lásku srdečnou poznal!

Potom jsem žil — abych lásku lidem daroval, lásce je naučil. Aby se starostlivosti — u našeho Stvořitele učili.

A teď — Bůh žije ve mně, a já v Něm. A to, co dělám, — to On dělá…“

A řekl chlapec:

„Nauč mě žít tak, jak žiješ ty!“