English Español Français Deutsch Italiano Český Polski Русский Română Українська Português Eesti 中文 日本

Knihy a články o evoluci Vesmírného Vědomí.
Pro zájemce o metody duchovní seberealizace, poznání Boha.

 
Podobenství o dobru: dobru vykonaném — a dobru nevytvořeném
 

Podobenství o starci Zosimovi/Podobenství o dobru: dobru vykonaném — a dobru nevytvořeném


Podobenství o dobru:
dobru vykonaném —
a dobru nevytvořeném

V provinčním městě, ležícím u velké řeky, byl klášter. A v tom klášteře žil starec, kterého mnozí lidé považovali za svatého. Starec se jmenoval Zosima. A lidé mluvili o tom, že podle slova toho starce se zázraky dějí, a že se i osudy lidí mění a duše přetvářejí!

A jeden bohatý kupec, jehož dcera byla starcem Zosimou zázračným způsobem uzdravena, v tom městě zřídil bezplatnou nemocnici. A mnoho lidí ze vzdálených míst přijíždělo, aby mohlo se starcem promluvit a vyžádat si od něho radu. A k mnohým lidem přicházela pomoc Boží prostřednictvím slov toho starce a jeho činů. A mnozí lidé po besedách se starcem měnili svůj život před Tváří Boží, a snažili se ve svých životech konat dobro…

Ale v tom samém městě byl i jiný život. Byly tam i krčmy s pitkami a rvačkami na nože. Bylo tam i něco dalšího, o čem je lepší ani nemluvit… Lidé svá neštěstí rozmnožovali proto, že se nad účelem života duše v těle dokonce ani nezamýšleli… A nejenže svým nespravedlivým životem působili škodu sobě, ale přinášeli neštěstí i ostatním. A kolem cizích neštěstí procházeli, a ani se za nimi neohlédli… A nepřemýšleli o tom, co vytvářejí…

* * *

Jednou do té bezplatné nemocnice přišla mladá žena.

Na příjmu řekla, že musí nutně k samotnému primáři.

Ošetřovatelka, která zapisovala pacienty, jí odpověděla:

— Ale vy, moje milá, k němu nemusíte! Pro těhotné tu máme jinou paní doktorku, také velice dobrou, nebojte se! Ona přijela až z hlavního města. Ale Fjodor Pantělejmonyč je velice zaměstnaný, je chirurg a dělá složité operace. Právě teď přivezli těžkého pacienta. Proč ho zbytečně odvádět od práce?

— Ne, já s ním musím bezpodmínečně mluvit, — pronesla mladá žena se sklopenýma očima. — Můžu počkat…

— No dobře, zapíšu vás k němu na příjem. Jaké je vaše jméno:


— Naděžda Archipovna Veresova.

V té chvíli se ve dveřích objevil vysoký krásný ramenatý muž v bílém plášti.

— Fjodore Pantělejmonoviči, tahle žena se právě domáhá k vám na příjem!

— Výborně, půjdeme do ordinace! Poslouchám vás, posaďte se! Jenom, pokud možno, krátce: brzy mi začne operace.

Doktor Fjodor si sedl naproti a prohlížel si příchozí.

Mladá žena v rozpacích žmoulala v rukách konce šály, kterou měla přikryta ramena, a také už viditelně se kulatící bříško.

—Potřebuji udělat operaci, nemůžu si dovolit to dítě porodit… Nemohla bych pracovat… Dělám v restauraci u Taisije Pavlovny…

Vymáčkla ze sebe ta slova násilím, a přitom bledla a červenala se, protože ta takzvaná «restaurace» byla ve městě vyhlášeným místem, kde se konaly flámy. A doktor o tom, bezpochyby, nemohl nevědět.

Jako reakci na svoje slova očekávala odsouzení a opovržení, ale taková reakce se nedostavila. Lékař se na ni pokojně díval. Pokračovala tedy s nadějí.

— Chodila jsem k Angelině Stěpanovně, ona nám všem vždy pomáhala, když se něco takového přihodilo. Ale teď mě vyhodila: řekla, že je už pozdě, že ona není vrah…

— To znamená, že vy, — jdete ke mně jako ke «vrahovi»?

— Ne ale… Já to všechno říkám špatně … Odpusťte mi, prosím, odpusťte!… Ale nemám jiné východisko! Vůbec ne! Pomozte mi!… Vždyť já jsem si myslela, že se on se mnou doopravdy ožení, že to pro mě může být nový život — úplně jiný: nový, čistý… Proto jsem tak dlouho čekala!… Vždyť jsem ale mohla uhodnout, že mě klame: že jenom žertoval kvůli sázce s kamarády… Ale já jsem si přesto tu pravdu nechtěla přiznat:… Ale teď… Mám už našetřeny peníze, zaplatím Vám, možná je to málo, ale potom vám ještě přidám, kolik si řeknete…

— Holubičko, a chápete vy sama, co říkáte a co mi navrhujete. Vy mi navrhujete takový čin, který je v rozporu s mým svědomím, a za který mě musejí vsadit do vězení! Vy chcete, aby tuhle nemocnici zavřeli kvůli tomu, že páchám zločiny? Vy chcete, abych zbavil života dítě, které se vám už brzy má narodit?

Ale vždyť vy jste to dítě přece chtěla!…

Vždyť přece existují jiná východiska! Sama říkáte, že jste peníze našetřila, to znamená, že pro začátek by vám to stačilo…

Já nejsem mistrem ve vedení dušespasitelných rozhovorů. Ale také nejsem oprávněn, nemohu a nechci udělat to, o co mě prosíte…

V tu chvíli někdo zaklepal na dveře:

— Pane doktore, všechno je připraveno k operaci, čekáme jenom na vás!

— Ano, už jdu!

— Promiňte, všechno jsem pochopila…, odpusťte… — zašeptala mladá žena pobledlými rty a odešla k východu…

Doktor Fjodor rychlým krokem zamířil na operační sál. Ale uvnitř něho jakoby umíněně zazněla slova starce Zosimy:

«A za dobro, tebou nevytvořené, bude zodpovědný kdo?»

Doktor Fjodor se ohlédl a zadíval se za odcházející ženou.

Pochopil její myšlenky. Vždyť už měl nejednou co činit s těmi, koho stěží stihli vytáhnout z oprátky nebo vzkřísit po otravě…

Otočil se a rychlým krokem dohnal odcházející, vzal ji za ramena a pomalu ji obrátil k sobě. Uviděl její bledou, velice krásnou tvář a pohled plný beznaděje…

— Stůjte! Poslouchejte: teď nemám ani minutu času, ale slibte mi, že tu na mě počkáte. Po skončení operace si promluvíme. Nebo vás tu mám zamknout, abyste si nic neudělala? Něco pak spolu vymyslíme! Určitě! Jestli budete chtít — nechám vás tu pracovat: uklízet, starat se o nemocné… Bezvýchodná situace neexistuje, je jen duchovní slepota! A život dal Bůh člověku pro něco mnohem důležitějšího! A je nezbytně nutné, to důležité najít — a uskutečnit to! Vy jste taková mladá a krásná! Přímo teď to pochopit nedokážete! Tady se posaďte — a počkejte na mě! A nepomýšlejte na to, odejít dřív, nežli přijdu!

— Dobře, počkám, dokud nepřijdete… — selhávajícím hlasem zašeptala Naděžda přes vytrysklé slzy.

* * *

Operace proběhla úspěšně. Doktor Fjodor se v myšlenkách vrátil k tomu problému, který před něj postavila jeho ranní návštěvnice.

«No dobře, nechá ji tu tedy pracovat. Ona porodí. Potom si bude začínat «románky» s lékaři, s nemocnými… Potom opustí dítě a bude se chtít vrátit ke starému životu…

Což, dokázal bych to děťátko vychovat jako svoje? Budu mít na něco takového dost sil? Vždyť já sám jsem nedokázal ani založit rodinu — protože ani jedna žena nedokázala přijmout můj způsob života. To, že se mojí hlavní «milovanou» stala nemocnice… Ale to malé děťátko potřebuje pečlivé opatrování a lásku!

Bylo by nakonec možné, že by se ta žena dokázala změnit, pokud bude chtít?

Já něco takového neumím lidem vysvětlovat, ale je to třeba. Přímo teď je nezbytné taková slova nalézt… To starec Zosima, ten umí lidem vysvětlit, jak najít východ ze slepé uličky. Právě tak — kdysi zachránil i mě…»

* * *

Vzpomínky se nahrnuly na doktora Fjodora:

Bylo to před více než deseti lety. Tehdy byl mladým a úspěšným chirurgem na významné klinice v hlavním městě. A přihodilo se to, že mu pacient nečekaně zemřel přímo na operačním stole…

Nikdo ho tenkrát oficielně neobvinil. Kolegové se ho pokoušeli utěšovat, že prý se to stává všem lékařům, že je to běžná životní zkušenost jakéhokoliv lékaře…

Ale Fjodor to nemohl vydržet. Zanechal práce, odjel z hlavního města do jiného, kde ho nikdo neznal… A začal bez přestání pít… A to byl — konec: ani stín naděje, tma ze všech stran…

Nevzpomínal si, kdo mu o starci pověděl. Jen to, že se náhle rozhodl, že k němu musí nutně jít.

A když ke starci Zosimovi přišel, očekával, že uslyší utěšující slova, že dostane odpuštění hříchů…

Ale uslyšel od něho něco jiného:

— Prosíš za prominutí hříchu? Ale za dobro, tebou nevytvořené bude před Bohem odpovídat kdo?

… Fjodor si znovu do všech podrobností vzpomínal na všechno, co se stalo: jak mu na to tehdy přímo řekl:

— Zabil jsem člověka…

Vyřkl tu hrůzu — a odmlčel se. A bylo mu líto sama sebe a hořko ze svého zničeného života…

— Ano… Jak bys teď mohl být dobrým doktorem: z vodky se ruce třesou… — odpověděl mu pokojně starec.

Ale potom se mu podíval do očí tak laskavě — jakoby se obracel k tomu člověku, který předtím pracoval jako lékař, a ještě před sebou viděl světlou budoucnost a toužil zachraňovat lidi.

— Odkud víte, že jsem lékař?

— Vždyť ty už nejsi lékař! Ty jsi teď v podstatě jako zbabělec, sebe litující a svoje dílo zrazující!…

— Já jsem přišel pro radu, a vy…

— A co já? Pravdu ti říkám! Abys tu pravdu neviděl — piješ vodku?

Pokud budeme každý svůj hřích vodkou zalévat — pak vyroste spousta hříchů ještě strašnějších!

Budeš mě poslouchat? Nebo jsi za mnou přišel jen kvůli útěše?

— Vyzpovídat jsem se přišel… Nevím, jak s takovým hříchem žít…

— Tak se zpovídej: v čem svůj hřích vidíš?

— Byla to moje chyba! Pokud bych neudělal chybu — ten nemocný by přežil!… Ale on přímo z toho důvodu hned zemřel…

— A pokud bys tu operaci neudělal — přežil by?

— Ne, také by zemřel… Ale ne hned…

— Dlouho a mučivě by umíral…

— Možná. Ale pokud bych všechno udělal správně, přežil by a byl by zdráv… Z toho vyplývá, že jsem vrah.

—Lhůtu, kdy musí duše opustit tělo, určuje Bůh! A ty, jako lékař, jsi musel nejednou na příkladech vidět, jak přežívali a uzdravovali se nemocní, kteří by podle všech medicínských pravidel přežít nemohli! Nebo naopak, člověk by se měl uzdravovat, ale náhle se mu zastavilo srdce nebo přišlo něco jiného náhlého. Stává se, — že i zdraví umírají. A stává se, — že se i smrtelně nemocní uzdravují.

Bez Boží Vůle se neděje nic! Ale ta Vůle se uskutečňuje — prostřednictvím lidí dobrých nebo špatných: prostřednictvím jejich práce, jejich dobrých skutků, i jejich zločinů nebo chyb.

Pociťování svojí viny je duši prospěšné: aby přišla lítost. Ale dál už musí člověk žít a napravovat to, co napravit může!

Jestliže si ale člověk za svoji vinu vykope sám hrob a postaví náhrobek — pak už je to veliká škoda, jak pro tu lidskou duši, tak i pro všechny kolem.

Lidé si zvykli se obviňovat jenom za to, co vykonali špatného. Ale člověk se musí před Bohem zodpovídat i z toho, co mohl dobrého vykonat, ale nevykonal!

Tak se teď podívej: vždyť Bůh k tobě může přivést spoustu lidí, kterým právě ty dokážeš pomoci, — pokud překonáš svoji nemohoucnost a sebelítost, a znovu začneš dělat práci, ke které jsi byl povolán!

… A Fjodor před sebou uviděl jako proplouvající obraz: velkou spoustu lidí — dětí, mládeže i starších lidí, kteří jsou vyléčeni jím, lékařem…

Starec Zosima pokračoval, jakoby věděl, co Fjodor viděl vnitřním zrakem:

— Tohle všechno jsou lidé, kteří zemřou předčasně, jestliže se znovu ke svojí práci nevrátíš! Veliká bude tvoje vina před Bohem — kvůli těm, které jsi nezachránil, protože jsi svoje hlavní dílo opustil.

Lehce se ti teď spí a přitakává svojí bezvýznamnosti! Lehké je zradit svoje předurčení! Především — neměnit se a nechat všechno, jak to je! A plakat kvůli tomu, že «všechno je tak špatné! », — do konce svých dnů! Ale to je právě takové, jako neléčit nemoc těla. Ano, neodvratně pak bude stále hůře a hůře! A tělo následkem toho brzy zemře!

Podobné je to i s tím, jestliže se neléčí nemoc duše, — ten problém se nevyřeší ani smrtí těla! Protože duše je nesmrtelná! A ona se bude muset za svůj život zodpovídat před Bohem!

Jestliže se člověk nezmění, nezbaví se zhoubných neřestí: strachu, zoufalosti, slabošství nebo dalších jiných — pak bude stále hůře a hůře!

Ať se jakkoliv odvracíš od toho problému, který před člověka Bůh postavil, — nevyhnutelně ho budeš muset v budoucnu pochopit a vyřešit!

Pospíchej, abys pomohl sobě, i druhým! Nerozlévej naprázdno ze svojí nádoby «vodu života», kterou ti Bůh odměřil pro tvoji důležitou službu!

Lidé si myslí, že jenom zlo vykonané je hříchem před lidmi a před Bohem. Ale dobro nestvořené je také právě takovým hříchem!

Vždyť pokud se stane, že člověk tone v řece. A druhý člověk, který mu může pomoci, jde kolem. Jestliže topícího se nezachrání, pak je v podstatě všem jasné, že nestvořené dobro přineslo tonoucímu člověku záhubu.

A tak — jestliže v sousedním domě děti trpí hladem?

Nebo jestliže vytváří nespravedlnost krutý člověk?

Jestlliže se kolem sebe pozorně rozhlédneme — pak uvidíme velice mnoho neštěstí. Jsou to neštěstí, která lidé nesou uvnitř sebe, nebo která kolem sebe vytvářejí, rozmnožují… Duše se v těch neštěstích utápějí! Někdo je vidí, někdo nevidí… A když člověk žije, a uzavírá se připoutaný k vlastnímu hoři, pak si nevšimne, jak mnoho je kolem trápení, které by mohl zmenšit!

Ale když se člověk snaží pomoci druhým lidem — pak i k němu samotnému přichází pomoc Boží!

Avšak dobro nesmíme konat hloupě, ale pomáhat musíme s rozlišováním! Musíme se tomu učit! Možná se tomu budeme muset učit celý svůj život!…

Dobro není jenom to, že někoho vytáhneme z řeky, nebo vyléčíme z hrozné nemoci. Ale někdy včas vyřčené slovo může zachránit člověka od zkázonosného činu! Jindy musíme jen prostě mlčky a s pochopením člověka vyslechnout, aby on sám posoudil: kde je dobro, kde zlo, kde je pravda a kde lež!

Tak uměl s lidmi rozmlouvat Ježíš.

Dokonce i z hlubiny neřesti a hříchu — může Bůh člověku pomoci se zvednout! Vždyť například Apoštol Pavel byl vrahem a zlým pronásledovatelem křesťanů. Ale on poznal Boha v Ježíši, Kterého jednou uslyšel — a dokázal se změnit!

Existuje nejvyšší předurčení v životě lidském: povýšit se duší do stavu Krista!

Každý tak žít hned nedokáže. Ale očistit se a přeměnit — o to se může snažit každý člověk!

A poskytovat přiměřenou pomoc svému bližnímu — to je umožněno každému!

A ještě — existuje činnost, která je každé duši v jejím pozemském životě předurčena: jeden — může léčit nemoci, druhý — stavět domy, někdo — děti učit, někdo obrazy kreslit, někdo — písně nebo hudbu skládat.

Když člověk v životě najde tu svoji činnost, kterou může lidem přinést nejvíce lásky a dobra, — pak je vnitřně šťastný ze své práce! A všichni kolem mají z jeho práce spoustu užitku, i když jenom chleby peče nebo ulice od smetí čistí! Také je šťastný a před Bohem spravedlivý i ten, kdo zemi obdělává a sady pěstuje! Nebo ten, kdo Božskou hudbu svojí duší slyší a snaží se ji přinést lidem! Nebo ten, kdo děti opatruje a vychovává.

Tvým údělem je léčit lidi z nemocí. A pokud nebudeš svoje předurčení plnit, budeš mít velikou vinu vůči těm, koho jsi mohl zachránit a nezachránil!

Chceš, abych ti teď pomohl?

— Ano, chci.

— V našem městě jeden bohatý kuec postavil nemocnici. Lékaři a sestry dostanou plat, ale pro nemocné tam má být všechno zadarmo. Mohla by se z ní stát dobrá nemocnice, pokud ji bude řídit dobrý doktor. Je ale pravda, že tady není hlavní město, nebude tu mít mnoho slávy… Souhlasíš s tím, vést tu nemocnici?

— Já… Copak to dokážu?

— Sám to nezvládneš, ale s Boží pomocí to dokážeš, jestli budeš chtít. Jednoduché to nebude! Ale může to dobře dopadnout! Teď ti uložím pokání za tvůj hřích: nikdy víc neber alkohol do úst — až do poslední minuty svého života!

Sám si teď vyber: buď sám sobě hrob vykopat — nebo druhé před smrtí zachraňovat!

Nu, k čemu ses rozhodl?

— Ano, já to zkusím splnit!

— Chápeš, co je nutné k tomu, aby se všechno tohle uskutečnilo? Boží Vůle? Jistě. Ale nejen ona! Tvoje práce, tvoje každodenní úsilí jsou potřebné! Tvýma rukama může Bůh stvořit mnohá zázračná díla!

Jestliže tuhle práci nezačneš, kdo ji pak za tebe udělá?

… Fjodor si vzpomínal, jak s ním tehdy starec hovořil: hned přísně, hned laskavě, jako s malým dítětem…

Starec Zosima ho dokázal navrátit do nového života! Jakoby se tenkrát vyléčil z pekelné noční můry, jakoby se znovu narodil! Alkohol od té doby nikdy víc nevzal do úst! A víra v sebe a v Boha se mu vrátila! A nemocnice teď pracuje už desátý rok! A — stovky zachráněných životů! A kolik dobrých lidí Bůh přivedl a nechal pracovat spolu s ním!

* * *

«Pane Bože, pomoz mi najít potřebná slova!» — hluboce si povzdychl doktor Fjodor a zamířil tam, kde ho čekala jeho ranní návštěvnice.

Náhle jakoby uviděl laskavý pohled starce Zosimy a úplně se uklidnil. Takový klid se na něj obvykle snášel před složitými operacemi, kdy neexistují zbytečné myšlenky, kdy je všechno uvnitř shromážděno do určitého jednotného stavu a každá činnost se bezchybně vyjasňuje jakoby vnitřním cítěním.

Vešel do místnosti, kde ho čekala Naděžda.

Seděla u okna, a její tvář zářila podivuhodnou krásou a něžností.

Fjodor pochopil, že už se rozhodla: určitě porodí a vychová dítě, které nosí. Ať už jí teď řekne cokoliv — to hlavní si už vyřešila ona sama!

Sedl si naproti ní. Únava z provedené operace opadávala. Ale co by měl říci — to ještě nevěděl, tak jako předtím…

Ona k němu pozvedla oči podivuhodné krásy a tiše se zeptala:

— Jak vám dopadla operace? Podařilo se všechno?

— Ano, doufám, že teď všechno dobře dopadne.

— Se mnou určitě také všechno dobře dopadne! — řekla Naděžda a něžně se přitom usmívala čemusi novému, ještě nepoznanému a překrásnému. — Děkuji vám, vy jste mi velice, velice pomohl! Najdu si práci a budu doma šít nebo ještě něco vymyslím…

Opět se něžně usmála

— Půjdu…

— Postůjte! Naďo, provdejte se za mě!

Podívala se na Fjodora určitě tak, jako se dívala na Ježíše Marie Magdaléna, když ji chtěli kamenovat, a On se jí zastal…

* * *

V brzké době po svatbě se v rodině doktora Fjodora a Naděždy narodila dceruška. Dali jí jméno Sofie. Křtil ji starec Zosima. A z toho pravděpodobně vzniklo to, že dívenku začali všichni laskavě nazývat Zosja.

Ale o ní — to už je jiný příběh…

<<< >>>
 
Hlavní stránkaKnihyČlánkyFilmyFotogalerieScreensaversNaše stránkyOdkazyO násKontakt